07

Živé vysílání mše svaté u příležitosti 100 výroční narození Otce Jiřího Suchánka FamOT:

 

Více informací, textů a fotografií, viz. číst dále.

Otec Jiří – hlavní data:

Narodil se 17. dubna 1921 v Neplachovicích. 06 pri msi sv u prilezitosti 50 let knezstvi Neplacovice 7.7.1996 Jiri Suchanek FamOT
V roce 1941 ukončil studia na gymnáziu v Mor. Ostravě,
poté studoval teologii ve Vidnavě až do roku 1945 a studia pak ukončil v Olomouci.
Na kněze byl vysvěcen 5. července 1946 v Olomouci.

Jako kaplan působil ve Veselí nad Moravou (1946 - 1950),
10.9.1950 nastoupil do PTP (1950 - 1954). (!!)

Od 15. ledna 1954 působil jako kaplan na Bouzově (1954 - 1969)
a navíc jako administrátor exkurendo v Bílé Lhotě (1960 - 1966).
Potom jako farář působil v Bouzově (1969 - 1999)
a navíc jako administrátor exkurendo v Luké (1992 - 1999).

V roce 1992 byl přijat jako familiár do Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě.

Od 1. září 1999 odešel do důchodu do svého rodiště.
Od 1. 1. 2000 byl Charitním domově ve Štemplovci u sester De Notre Dame
a od 12. 6. 2006 byl v domově sv. Zdislavy v Opavě.

Zemřel v pondělí 5. července 2010 ve věku 89 let
v nemocnici v Opavě, zaopatřen svátostmi.

 

Další zajímavé skutečnosti:

  • Otec Jiří působil na Bouzově i jako učitel autoškoly.
  • Za jeho působení se opravila a nově pokryla kostelní věž (mědí) a kostelní střecha.
  • Vybudovala se garáž na farním dvoře.
  • Pořídil elektrofonické varhany.
  • Z prostředků, které našetřil, se po jeho odchodu v roce 2001 udělala generální oprava farní budovy.
  • Byl zakládajícím členem Společnosti přátel hradu Bouzova S.A.C.B.
  • Byl prvním familiářem přijatým do Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě /Německého řádu/ na našem území po dlouhých letech nesvobody.

 


 

 Vzpomínka na Otce Jiřího Suchánka od Otce metoděje Hofmana.

Je to až neuvěřitelné, že už je to 100 let od narození mého předchůdce, bouzovského faráře a familiáře našeho řádu O. Jiřího. Poprvé jsem se s jeho jménem setkal na kněžské schůzi opavského děkanátu v roce 1998. Do tohoto děkanátu patřil i Štemplovec, kde u sester sloužil jezuita P. John. Ten nám na schůzi sdělil, že má pomocníka O. Jiřího Suchánka. Že sice na tom není zatím psychicky dobře, ale on se svým smyslem pro humor, že ho z toho dostane. A skutečně o dva měsíce později nám sdělil, že Otec Jiří již slouží i sám mši svatou. Za sestrami jsem jezdil, protože tam byly některé javornické sestry, které jsem znal z dětství. Ty měly Otce Jiřího rády a hovořili o něm jako o pokorném a tichém a pokud mu to zdraví dovolovalo tak i obětavém knězi.
Podruhé jsem na jeho jméno narazil po svém příchodu do Měrotína, kde byla na návštěvě neteř pana faráře Čevely. Ta vzpomínala na svá studentská léta a na návštěvy P. Suchánka na místní faře, kde u strýčka bydlela. Říkala, strýček byl postava duchovní, modlil se a na faře muselo být ticho jako v klášteře. To přerušila vždy jen návštěva jeho spolužáka P. Suchánka z Bouzova, to najednou celá fara ožila a já jsem díky němu zjistila, že se strýček dokáže i smát. Bylo to vždy jako by alespoň na chvíli vyšlo slunce….
Třetí osobní setkání s Otcem Jiřím bylo v Opavě, kde byl u sester. Měl z každé návštěvy radost a Otec Jiří mne překvapil, že i přes svůj pokročilý věk si stále přesně pamatoval své farníky, s nimiž žil na Bouzově přes půl století, což ukázal, když přesně na fotkách věděl nejen, kdo je kdo, ale i to, ke komu konkrétní člověk patří.
Poslední setkání bylo 13. července 2010 na jeho pohřbu, tam už jsme mu pouze všichni mohli popřát po všem, co si na této zemi vytrpěl věčnou odměnu a radost v blízkosti svého Pána. Bylo symbolické, že odešel z tohoto světa na největší moravský svátek sv. Cyrila a Metoděje 5. července. Získali jsme tam v něm dalšího přímluvce - tedy Otče Jiří, přimlouvej se za nás, abychom se jednou opět mohli sejít v domě našeho Otce….

 


 

Bouzovský farář

Otec Jiří působil na Bouzově plných 45 let. Za tu dobu vychoval několik generací farníků. Vyučoval náboženství ve škole. Každý den sloužil mše svaté v kostele. S pečlivostí řádného hospodáře spravoval kostelní jmění. Křtil, sezdával, pohřbíval.

03 sv prijimani s
První sv. přijímání. Rok (?). Renata Krylová, Ludmila Arnošová, Eva Slouková, Radmila Vašková, Jarmila Nejedlá, Irena Pluháčková, Pavel Bárta, Ladislav Kubik, Mirosl. Konečný, Ivo Klein, Jan Opravil, Bořivoj Grohman , Jiri Suchánek

Luka prijimani

16.6.1996 Luká. Romana Mikmeková, Michal Ševčík, Lucie Pluháčková, Radek Ševčík, Markéta Svobodová, Veronika Recová, Martin Janeček, Ludmila Nedozrálová, Jiří Otáhal, Petra Pluháčková, Jiří Suchánek FamOT

 


Familiář Německého řádu

Otec Jiří by přijat po dlouhých desetiletích nesvobody jako první familiář do Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě na našem území. Před ním byl naposledy v roce 1946 přijat P. Jindřich Stuchlík. Investitura (slavnostní přijetí do řádu spojené se sliby vkládanými do rukou velmistra) proběhla dne 10. října 1992.
Ve farní kronikce je k této významné mezinárodní události uveden tento zápis:
"Po několika desetiletích vynucené nepřítomnosti jsou dnes bratři, sestry a familiáři Německého řádu opět na Bouzově. Farář P. Jiří Suchánek bude familiářem našeho řádu. Přeji panu faráři na přímluvu svatého Jiří, svaté Alžběty a naší ochránkyně Matky Boží Marie, Boží požehnání a plnost Ducha svatého, aby on i farnost prožili hodně radosti. S vděčností Boh srdečně pozdravuje + Arnold Wieland OT, velmistr."

02 investitura Jiri Suchanek FamOT s

Uprostřed pan velmistr Arnold Wieland OT, vpravo P. Jiří Suchánek FamOT.

 

Lidovecka kronika P.Jiri Suchanek investitura s
Dobový tisk informoval velmi pozitivně o této události. Lidová demokracie.

 

Bouzov 1

Bouzov 10.10.1992

P.J. Suchánek a velmistr

Bouzov 10.10.1992

 


  

Promluva
P. Jiřího Suchánka na mši sv. dne 7. června 1996 v kostele v Neplachovicích u příležitosti 50. let kněžství

Proč jsem dnes dojel do tohoto kostela? Na svůj svátek. Jsem tady pokřtěn, tu jsem byl poprvé u sv. přijímání i u biřmování, tady přesně před 50 roky měl první mši sv. Ze své primice nemám ani jednu fotografii, jen to, co mám v paměti a oč bych se chtěl s vámi, zvláště s těmi mladšími, kteří mě neznají, podělit. Ni po našemu, bo by ti druzi nerozuměli. Začnu něčím, co s mou primicí zdánlivé vůbec nesouvisí.
Ve čtvrtek jsme byli autobusem ve Všenině u Slušovic na pohřbu bouzovského rodáka
P. Vojtěcha Slouky, který zemřel ve svých 72 letech. Letos bylo vysvěceno celkem 14 novokněží, a on už byl patnáctý, co zemřel od nového roku. Katastrofální nedostatek kněží se tak neustále zvětšuje. Říkám to proto, abyste si také uvědomili, jak je potřeba modlit se o nové kněze a také sami pro to něco dělat v našich rodinách. Neříkejte, že na to my nemáme vliv, že už je taková doba. Tu dobu vsak děláme i my! Srovnejte si jen: U nás se hlásí do kněžského semináře 23 maturantů a v košické diecézi je jich přihlášeno tolik, kolik má farností celá diecéze. To by jich u nás muselo byt 731. Na lékařské fakulty se hlásí asi pětkrát víc, než mohou přijmout. Do semináře by mohli přijmout dvacetkrát víc, než se hlásí a pro každého by bylo místo! A ještě něco: Když já jsem začínal, bylo z naší farnosti v činné službě 5 kněží: P. Eduard Škrobánek z Holasovic, P. Jindřich Grygar z Kamence, P. Josef Straka z Neplachovic, a P. Jaroslav Kostera a P. Jan Malý z Držkovic. Každá farnost by chtěla svého kněze. Ale kde je vzít, když např. za celých 50 let po mně není ani jeden. Byl bych velmi rád, kdybych se dožil aspoň jednoho bohoslovce z farnosti.
Vyrůstal jsem v podobných poměrech jako tehdy jiní. Ani já, ani jiní nemohli tušit, že budu knězem. V gymnáziu jsem chodil i do tanečních hodin, i když jsem pak tanci nepřisel na chuť. Nevyhýbal jsem se ani zábavě a společnosti jiných. Až jsem si připravoval tuto promluvu, uvědomil jsem si, že jsem neměl žádnou známost. Jakési volaní ke kněžství se ukazovalo a rostlo jen zvolna a neznatelně.
První jiskřičky snad vyprosila maminka a ti, kdo se modlili za kněze, mezi nimi snad i tatínek a jiní příbuzní na věcnosti. Maminka se denně modlila s námi, v postě jsme se všichni denně modlili růženec, účast na nedělní mši sv. byla samozřejmostí. Nikdy jsem doma neslyšel o knězi říkat farář, ale to byli naši pan farář, ten na něhož i vy, jak slyším, stále ještě vzpomínáte.
Už od první třídy jsem ministroval P. Bohuslavu Kuzníkovi, který nás ministranty učil latině. Na obecné škole nás vyučoval náboženství pan farář Bábek, který dovedl vykládat tak poutavě, že zaséval semínka lásky k Pánu Bohu i k lidem. V Opavě na gymnáziu byl zase velkou osobnosti prof. P. Bedr. Hýža, na něhož si jistě aspoň někteří vzpomínáte, jak ke konci 1. republiky kázával na Hůrce.
Když v roce 1938 Němci zabrali Sudety a tedy i nás, zdálo se, že je studiu konec, protože české byly jen obecné školy. Dala se však sehnat propustka a s ní možnost pokračovat na gymnáziu v Ostravě - Přívoze, kde jsem pak 7.6.1940 maturoval. Nevím jak se stalo, že po maturitě jsem byl ve Frýdku na duchovních cvičeních, která nám měla pomoct při rozhodovaní o životním povolaní. Dával je P. Rudolf Schikora, který leží na našem hřbitově. I když má zásluhu o udržení jiskry v srdci, zatím jsem se ještě nerozhodl. A i kdyby, do Olomouce jsme přes hranice nemohli. A tak jsem pomáhal doma při hospodářství a na podzim na kampani v kateřinském cukrovaru. -Uplynul rok a situace zůstala nezměněna. Až na konci prázdnin jsem jel do Hertic za spolužákem Janem Šnajdrem. Od něj jsem se dověděl, že za pár dní nastoupí do kněžského semináře ve Vidnavě. To asi na mne zapůsobilo tak, že jsem se i já, přihlásil. Rozhodování nebylo lehké, protože ve Vidnavě se přednášelo latinsky a německy, na některé předměty, např. filosofii nebo církevní dějiny jsme neměli knihy, takže k učení jsme měli jen to, co jsme si z přednášek stačili zapsat. Maminka proti mému rozhodnutí nic nenamítala. A tak jsem jel do Vidnavy. Ještě dnes si vzpomínám, jak u brány mne přivítal polsky bohoslovec z katovické diecéze - bardzo šli - zvykl jsem si brzy, protože v našem ročníku jsme byli samí Češi. Jinak tam bylo ještě několik Poláků.
Němci se objevovali jen zřídka, protože byli na frontě. I tak nám vidnavští Němci říkali: Schwarze internationale Bande /černá internacionální banda/. A představení nás chránili, nedělali mezi námi žádné rozdíly, takže jsme se tam cítili jako doma. Tam jsme názorně viděli, že církev není německá ani česká ani polská, ale katolická, tj. pro všechny národy.
Profesorů jsme tam měli jen 6, ale na vysoké úrovni stačili na všechno, nač v Olomouci jich je čtyřikrát víc. Cítili jsme se tam jako svými, až na zkoušky, které byly velmi přísné a jako přísedící byli při nich všichni profesoři. Ubíhalo to tam rychle až do dubna 1945, kdy jsme museli před blížící se frontou Vidnavu opustit. 4. a 5. ročník jsem dokončil na fakultě v Olomouci, kde jsem 5. 7. 1946 s osmnácti jinými přijal kněžské svěcení. To bylo v pátek a v neděli jsem měl doma primici. Dnes nás žije už jen 7. Tři jsou v důchodu, jeden je generální vikář, 3 jsme ještě v činné službě. Z vidnavských jsem už sám.
0d 14. srpna 1946 jsem byl ustanoven jako kaplan na Slovácko do Veselí. nad. Mor., kde mne zaučoval do praxe děkan Dr. Dominik Vicenec, kterému vděčím zvláště za to, že mne naučil začínat tak, aby si lide podle mne mohli nařídit hodinky. Práce bylo dost: 27 hodin školy týdně, kancelář, pohřby, svatby atd. Po čtyřech letech náhle v noci pana děkana zatkla STB a odvezla a 9. záři jsem já dostal povolávací rozkaz, že se mám ihned hlásit k nástupu do vojenské služby v Komárně. V jednu hodinu jsem odjížděl vlakem z Veselí a v 9 večer jsem se hlásil ve staré pevnosti u Dunaje. Až tam jsem zjistil, že jsem u PTP mezi samým řeholními kněžími a bohoslovci z koncentračních klášterů jako jediný kněz z duchovní správy v republice. A místo šesti měsíců, jak sloužil můj ročník, jsem tam zůstal 40. Za tu dobu jsem byl u dalekonosných lopat a rychlopalných krumpáčů na třech místech v Čechách a na sedmi na Slovensku. Ale i toto období, kdy jsme měli jen povinnosti a žádná práva skončilo a 1. 1.1954 jsem byl doma.
Po čtrnácti dnech jsem byl ustanoven kaplanem na Bouzově, v únoru 1954 jsem byl měsíc v Prostějove a pak opět v Bouzově, šest roků jsem z Bouzova jezdil i do Bílé Lhoty, od r. 1970 jsem zůstal sám a od října 1992 mne ke třinácti obcím bouzovské farnosti přidali na starost 10 km. vzdálenou farnost Luká s dalšími pěti obcemi, takže dlouhou chvíli nemám.
Kdybych mel vzpomínat na těch 50 let co působím jako kněz, byli bychom tu aspoň do poledne. Jak to v životě bývá, nebyla stále neděle, prožíval jsem i těžké a bolestné hodiny, kdy jsem cítil, že i nám kněžím platí Kristovo slovo, že máme nést svůj křiž každý den, ale už dávno se cítím doma v Bouzově a v Luké. Za těch plných 50 let, co konám kněžskou službu jsem ještě nikdy nelitoval a nemrzelo mne, že jsem se stal knězem a kdybych se měl dnes opět rozhodovat, rozhodl bych se stejně jako tehdy. Počítám, že na Bouzove jednou skončím a budu pohřben.
Jen jedno mne mrzí, že totiž za celých těch 50 let se nepřihlásil ani jeden maturant do bohosloví. Z Bouzova vyšel poslední kněz v r. 1949 a z Luké 1941 Otec arcibiskup Vaňák. A tak nakonec praktická rada, co dělat, aby i z naší farnosti opět časem vyšel nový kněz: Nepochází ode mne. Dal ji sv. František Saleský, když se ho jedna maminka ptala, jak má vychovat své děti: „Vychovávejte je tak, jako by z nich měli být dobří kněží. I když z většiny z nich kněží nebudou, budou z nich lide dobří a charakterní…“ A rada mladým: „Prožijte prázdniny s pevným předsevzetím: Chci být také charakterním člověkem, jakým má být dobrý kněz. Co by se mně nelíbilo na něm, nebudu trpět ani sobe“.

 

Krátké shrnuti:
Narozen 17. dubna 1921 v zemědělské rodině jako nejmladší z pěti sourozenců. Tatínek zemřel v roce 1922, když mi byl jeden rok.
Do obecné školy jsem chodil v Neplachovicích a do gymnázia v Opavě jsem nastoupil v roce 1932. Když bylo v roce 1938 zavřeno z důvodu okupace, pokračoval jsem ve studiu v Moravské Ostravě, kde jsem 7.6.1940 maturoval.
V roce 1941 jsem nastoupil do kněžského semináře ve Vidnavě, jelikož do Olomouce jsem nastoupit nemohl. Po osvobození jsme pokračovali ve studiu v Olomouci, které jsem ukončil kněžským svěcením 5. července 1946.
Od 14. srpna 1946 jsem byl ustanoven kaplanem ve Veselí na Moravě, po čtyřech letech, 9. září 1950 jsem narukoval na 40 měsíců k PTP.
Od 14. ledna 1954 jsem byl kaplanem na Bouzove u pana rady Slouky, od roku 1970 jsem tam zůstal sám až do 23. srpna 1999, pote jsem byl rodinou přestěhován k synovci do Neplachovic do 31.12.1999. 0d této doby až do 12.6.2006 jsem pobýval v péči sester De Notre Dame v kláštere na Štemplovci. Po zrušení kláštera jsem přijal přístřeší v domově Sv. Zdislavy v Opavě, kde jsem doposud a velmi se mi tady líbí, je o mne dobře postaráno. Ze sourozenců jsem již sám.
/ 25.3.2010/

 


Promluva k 75.vyročí P. Suchánek - kněz na Bouzově

Začínám od ledna už 43. rok svého působení v Bouzově a zatím jsem se nikdy ani nepředstavil. Když v těchto dnech si připomínám, že dovršuji 75. let, udělám poprvé výjimku a protože vy děkujete se mnou, povím vám také něco o sobě. Rád bych tím přispěl k tomu, aby se i v naší farnosti našel někdo, kdo by šel za Božím hlasem a stal se knězem.
Narodil jsem se 17. dubna 1921 v Neplachovicích u Opavy ve Slezsku jako nejmladší k dvěma bratrům a dvěma sestrám. Rodiče měli ve srovnaní se zdejšími poměry vetší hospodářství. Začátky společného života neměli lehké, protože krátce před svatbou jim vyhořela stodola a museli postavit novou. Tatínek byl starostou, byl ve světové válce a vrátil se s oslabeným zdravím. Po jedenáctiletém manželství ve svých 39 letech zemřel.
Mamince bylo tehdy 33 let a od té doby měla sama na starosti rodinu i hospodářství. Nejstaršímu bratrovi nebylo ještě 10, mně jeden a půl roku. Spolu s námi bydlela svobodná tatínkova sestra a později maminčin bratr. Nejtěžší břemeno leželo na mamince, ale i tak nás vedla svým příkladem k Pánu Bohu. Každý večer se s námi modlila a účast všech na nedělní mši svaté byla samozřejmá. Tehdy jsme se v poste denně modlili růženec. Od šesti let jsem denně ministroval a to vyžadovalo brzy vstávat, protože ve všední den bývala mše svatá už v 6 hodin v zimě, v lete. O knězích a učitelích se doma mluvilo vždy s úctou: pan farář, pan učitel.
Po obecné škole doma, jsem 6 let dojížděl do gymnázia v Opavě. Když v roce 1938 zabrali Sudety Němci, dokončil jsem gymnázium v Ostravě - Přívoze, kde jsem v roce 1940 maturoval. Tehdy jsem se poprvé účastnil duchovních cvičení u P. Schikory ve Frýdku.
Celý další rok jsem pak pomáhal v hospodářství doma. V září 1941 jsem se setkal s bývalým spolužákem Janem Šnajdrem, který se mně svěřil, že se přihlásil do kněžského semináře ve Vidnavě. Do Olomouce nás ze Sudet nepustili.
Doma jsem se nad tím zamyslil a výsledkem bylo, že jsem se prostřednictvím Otce biskupa Nathana v Bránici přihlásil také. To rozhodnuti nebylo nijak lehké, protože ve vidnavském semináři, který patřil k vratislavské diecézi, se přednášelo jen německy a latinsky. Rozhodnuti, budu-li na to stačit, jsem ponechal Pánu Bohu. Kromě pana preláta Dr. Onderky tam všichni profesoři byli naši Němci, jeden dokonce z Říše, a ten neuměl česky nic. Z bohoslovců Němci byli na fronte. A tak jsme tam byli jen Česi a Poláci z katovické diecéze. (Z nich Dr. Jerzy Stroba je teď arcibiskupem v Poznani).
Přednášky byly jen latinské a německé, tak jsme k učení měli jen to, co jsme si z přednášek zapsali. Ve srovnání s přednáškami později na olomoucké univerzitě měli vidnavské ještě vetší úroveň.
Ve vidnavském semináři jsme se cítili víc doma než potom v Olomouci, protože profesoři nedělali rozdíl mezi Němci, Poláky a námi Čechy. Prakticky denně jsme viděli, že Církev není vratislavská, katovická nebo olomoucká, nýbrž katolická. - O téměř rodinné prostředí se nejvíc přičiňoval pan direktor Dr. Kirchner, na kterého zvlášť vděčně vzpomínáme. - Ovšem závěrečné zkoušky - z hlavních předmětů i písemné - byly přísné a za účasti všech profesorů. A tak se někdy stalo, ze někdo i propadl. - Naši profesoři nám byli příkladem pracovitosti, protože každý přednášel jako odborník víc předmětů, a v případě, že měli neděli volnou, vypomáhali v okolních farnostech.
Pan direktor se staral, abychom ani v těch válečných letech 1941-1945 neměli hlad. Představeni jedli v téže jídelně jako my a viděli jsme, jak seminární sluha Herr Adolf roznáší jídlo a má při tom palec ve stejné omáčce nám jako profesorům.
-Protože v dubnu 1945 se blížila fronta, museli jsme Vidnavu opustit a ročník jsme pak v květnu a červnu dokončili v Olomouci. Na Vidnavu však vzpomínáme jako na domov!
Nižší svěcení nám ve Vidnavě udělil vratislavský arcibiskup Adolf kardinál Bertram, na jáhny nás v Olomouci vysvětil světicí biskup Dr. Stanislav Zela, který nás také na svátek sv. Cyrila a Metoděje 1946 vysvětil na kněze. Bylo nás tehdy 22, mezi nim i P. Josef Valach, který byl ustanoven do Bouzova, z těch 22 bylo nás 6 z Vidnavského semináře. Většina z nich už zemřela /první 1947/, z žijících jsou 3 v důchodu. V duchovní správě jsme už jen 4, z vidnavských zbývám já sám. - Po P. Miroslavu Liškovi ve Vilémově, kterému bude 79 let, jsem v děkanátu nejstarší.
Moje první působiště bylo Veslí nad Moravou. Počátkem 5. roku působení jsem dostal povolávací rozkaz k PTP do Komárna a byl jsem u Černých baronů 40 měsíců jako první kněz z duchovní správy v republice. V lednu 1954 jsem nastoupil do Bouzova, 1960-66 jsem dojížděl do Bílé Lhoty, od března 1969 jsem farářem v Bouzově a k tomu od října 1992 mne přibyla farnost Luká.
Dosažení pětasedmdesátky nepovažuji za důvod k oslavování. Spíš je Boží dar, který vybízí k vděčnosti za to, že ještě mohu sloužit jako kněz a zpytovat svědomí. Jen jedno mne jaksi mrzí, totiž že v r. 1946 nás z rodné farnosti bylo 6 kněží a od té doby žádný nový, právě tak, jako z Bouzova od r. 1949 nevyšel také žádný (z Luké od roku 1941). Kdyby se mně mohlo vrátit zpět 55 let, určitě bych se rozhodl pro kněžství stejně jako tehdy!

 


Děkujeme za poskytnuté podklady a fotografie. Zejména rodině Čechově a panu Pavlu Nenkovskému.
Autor: Lubomír Macek FamOT